Dáma se psem: 10 frivolních sáčků
Když vstoupil do mé kanceláře, byl v rozpacích. Jeho jemná, citlivá povaha byla pravděpodobně šokována mým zamračeným, nespokojeným vzhledem.
– Promiň, proboha! – začal měkkým, sytým barytonem. „Vtrhnu na tebe v liché hodiny a nutím tě, abys mi udělal výjimku.“ Jste tak zaneprázdněni! Ale vidíte, co je, pane redaktore: Zítra odjíždím do Oděsy k jedné velmi důležité věci. Kdybych měl možnost odložit tuto cestu na sobotu, tak věřte, nežádal bych vás udělej pro mě výjimku. Klaním se pravidlům, protože miluji pořádek.
„Nicméně on hodně mluví!“ — pomyslel jsem si a natáhl ruku k peru a dal mu tím najevo, že nemám čas. (Tehdy jsem byl z návštěvníků opravdu unavený!)
„Vezmu si od tebe jen jednu minutu!“ – pokračoval můj hrdina omluvným hlasem. – Ale nejprve mi dovolte, abych se představil. Kandidát má pravdu, Ivan Petrovič Kamyšev, bývalý soudní vyšetřovatel. Nemám tu čest patřit k lidem, kteří píší, ale přesto jsem přišel pro čistě literární účely. Stojí před vámi někdo, kdo chce být začátečník, přestože je mu něco přes čtyřicet. Ale lepší pozdě než nikdy.
– Jsem velmi rád. Jak vám mohu pomoci?
Ten, kdo se chtěl dostat do začátečníků, se posadil a pokračoval a díval se svým prosebnýma očima na podlahu:
„Přinesl jsem vám malý příběh, který bych rád zveřejnil ve vašich novinách.“ Řeknu vám to upřímně, pane redaktore: Svůj příběh jsem napsal ne pro slávu autora a ne pro sladké zvuky. Na tyhle dobré věci jsem už starý. Vydávám se na cestu autora jednoduše z obchodních pohnutek. Chci vydělat peníze. Teď nemám absolutně žádné zaměstnání. Byl, víte, soudním vyšetřovatelem v S-tém okrese, sloužil více než pět let, ale nevydělal žádný kapitál, ani nezachoval svou nevinu.
Kamyšev se na mě podíval svýma laskavýma očima a tiše se zasmál.
– Nudná služba. Obsluhoval jsem a sloužil, mávl rukou a skončil. Teď nemám co dělat, není skoro co jíst. A když vynecháte zásluhy, zveřejníte můj příběh, uděláte mi víc než laskavost. Pomůžete mi. Noviny nejsou chudobinec, žádný podivný domov na uvítanou. já to vím, ale. buď tak laskav.
„Lžeš“! – Myslel jsem.
Kroužky na klíče a prsten na malíčku se kvůli kousku chleba nehodily k písmenu a po tváři Kamyševa se rozběhl sotva znatelný mrak, postřehnutelný zkušeným okem, který je vidět jen na tváře lidí, kteří jen zřídka lžou.
— Jaká je zápletka vašeho příběhu? – Zeptal jsem se,
– Zápletka. Jak vám to mám říct? Zápletka není nová. Láska, vražda. Ano, čtete, uvidíte. „Ze zápisků soudního vyšetřovatele“.
Pravděpodobně jsem sebou trhl, protože Kamyšev zmateně zamrkal, ožil a rychle řekl:
– Můj příběh je psán podle šablony bývalých forenzních vyšetřovatelů, ale. najdete v něm realitu, pravdu. Vše, co je v něm vyobrazeno, vše od krytu po kryt se stalo před mýma očima. I byl očitým svědkem a dokonce i postavou.
– Není to věc pravdy. Nemusíte to nutně vidět, abyste to mohli popsat. Na tom nezáleží. Faktem je, že naše ubohá veřejnost byla Gaborim a Shklyarevským už dlouho znepokojivá. Byla unavená ze všech těch záhadných vražd, záludností detektivů a mimořádné vynalézavosti vyslýchajících vyšetřovatelů. Veřejnost je samozřejmě různá, ale já mluvím o veřejnosti, která čte moje noviny. Jak se jmenuje tvůj příběh?
– Hm. To nemyslíš vážně, víš. A upřímně řečeno, nashromáždil jsem takové množství materiálu, že absolutně neexistuje způsob, jak přijmout nové věci, i když mají jejich nepochybné přednosti.
– A prosím, přijměte moji věc. Říkáte, že to není vážné, ale. je těžké věc pojmenovat, aniž byste to viděli. A opravdu nemůžete připustit, že forenzní vyšetřovatelé mohou psát vážně?
Dáma se psem 10. díl
Hlavní podezřelý, stavební mistr, který prováděl renovaci v Uchanovově domě, se při výslechu k vraždě nepřizná, nemůže však prokázat svou nevinu. Agata Denisovna jde do Kholodova. Je si jistá, že Edward zatkl nesprávnou osobu. Kholodov si ale najednou vzpomene na detail, který by mohl změnit celý průběh vyšetřování.