Peter Lindbergh: jak jeden fotograf vytvořil supermodelky 90. let

Přesně před dvěma lety zemřel jeden z těch, kterým lze s jistotou říkat Maestro. Peter Lindbergh zemřel v září 2019. Uplynuly pouhé dva roky, ale jeho jméno je stále na rtech a fotoknihy letí ven. Osobně jsem si album nemohl koupit, protože nové vydání bylo během pár dní vyprodáno. Uplyne dalších pár desetiletí a nic se nezmění, i když na obloze fotografie vyjde nová hvězda.

Skvělý portrétista

Lindbergh byl jedním z nejznámějších módních fotografů naší doby. Jen slovo móda se k němu nehodí: ano, fotil pro velké značky a velké módní publikace, ale točil jen lidi, bez špetky lesku. V jeho záběrech se objevují neznámé nebo neprofesionální modelky (samozřejmě se o nich pak dozvěděl celý svět). Pokaždé si modelky osobně vybíral, věřily mu.

Je to všechno o přístupu a stylu, jakým mistr pracoval: časopisy dávaly naprostou svobodu fotografovat kohokoli a kdekoli, pokud to byly snímky pořízené jím. Snažil jsem se subjektivně analyzovat a vypočítat, co se řídí zákony umění, abych pochopil složky jeho stylu.

Náhodný fotograf

Lindbergh se stal fotografem náhodou. Jeho kariéra umělce nevyšla a budoucí mistr měl šťastnou šanci získat práci jako asistent fotografa, aby si vydělal peníze. Pak se ustálil Lindberghov charakteristický styl: nepřirozené pózy a inscenace v záběru jsou mu cizí.

První komerční focení pro americký Vogue ukazuje málo známé modelky s rozcuchanými vlasy dovádějící na pláži v Santa Monice – v době, kdy módním publikacím dominovala image ženy s bohatým make-upem a aligátoří kabelkou. Samozřejmě, v tu chvíli mu byly okamžitě ukázány dveře.

Vše se změnilo, když se Anna Wintour stala šéfkou Vogue a na svém stole našla zachovalou plážovou fotografii Lindbergha. Byla to ona, kdo mu dal úplnou svobodu fotit, jak chtěl, pokud to byla jeho vlastní fotografie: „Toto je obraz nové moderní ženy.“

Obálky Vogue v průběhu let, natočil Peter Lindbergh

Jak Lindbergh pracoval

Barva a B&W! Rychlým prohlížením prvních obrázků ve vyhledávači byste neměli dělat ukvapené závěry: Petr nefotil pouze černobíle, ale také barevně. Pravda, stále na úsvitu mé kariéry. V pozdějších letech jeho tvůrčí práce to byly téměř výhradně černobílé fotografie. Nemyslím si, že by se barvy bál nebo s ní neuměl pracovat (ranné obálky to vyvracejí: fotograf kompetentně interaguje s barvou v záběru, místy jsou patrné klasické kombinace). S největší pravděpodobností zvolil černou a bílou pro kontrast a velkou paletu středních tónů, které může poskytnout. Černobílý obrázek posouvá pozornost na osobu na něm, bez ohledu na okolní prostor.

Černobílý obraz navíc odstraňuje problém s barvou ve prospěch práce světla. A to poslední na Lindberghových fotografiích stačí. Dost na to, abych to nazval jedním z jeho podpisových tahů. Fotograf využívá hru se stíny, tonální perspektivu, kontrast mezi temnotou a světlem a šerosvitné vzory.

Úhly. Lindbergh téměř vždy pracoval pod úhlem 90 stupňů, přímo naproti osobě. Ne zdola nahoru a ne shora dolů. Existovaly výjimky, ale byly vzácné. Snímky mimo boky: Fotoaparát je na úrovni trupu nebo hlavy fotografa, i když fotografoval ze stativu.

Lindbergh stavěl své fotografie pomocí zlatého řezu a pravidla třetin. Umístil osobu do rámu podél os. I když někdy Lindbergh porušil pravidla tak, že hlava modelu spočívala přesně na okraji rámu a blokovala horizont, aby přidala dynamiku.

V dílech maestra můžete vidět také diagonální prvky: další trik, jak proměnit statiku v dynamiku. Díky diagonálnímu uspořádání objektů vypadá rám živěji.

Pouliční střelba. V jeho portfoliu moc místa nezaberou, ale způsob jeho fungování ve městě je vypovídající. Bavíme se o klasických street stories, kdy se kampaň pro značku nebo focení pro časopis dělá na veřejném místě. Fotograf umožňuje, aby místo zůstalo přirozené. Nečeká prázdné ulice ani naleštěný záběr. Kolemjdoucí zachycení v záběru, lidé u sousedních stolů, kouř z poklopů, nápisy, reklama a projíždějící auta – to vše je tam, jako pozvaní hosté na jeho fotografiích. Tato technika činí hlavní objekt fotografie – modelku – kontrastním.

Práce s člověkem

Být sám sebou. Asi tak lze velmi stručně formulovat hlavní princip přístupu k člověku v Lindberghově rámci. Od té samé karty na pláži mistr vždy dovolil lidem být v záběru. Bez arogance a umělých póz. To je to, co dělá jeho práci tak silnou!

V portrétní fotografii platí nepsané pravidlo: dobrý portrét je takový, ve kterém je póza člověka přirozená. Jinak to oko nevnímá: v reálném životě tak lidé nechodí/nesedí/nestojí/atd. Přirozenost odhaluje člověka. A ano, tam už umí být malátný, vznešený, veselý, smutný, vtipný, elegantní. Ale jen pokud jde o něj samotného.

Lindbergh dovolil každému člověku být sám sebou. Bohužel již není možné se zeptat samotného fotografa. I klasické módní focení mají stále jinou náladu. Slabý, modelářský výraz ve tváři, kde je u Lindberghových hrdinů přítomen, nepůsobí nuceně. Je to tak, protože je to přirozené. Není to sochař, je to pozorovatel živého člověka a jeho emocí. Lidé v Petrově rámu se baví nebo jsou smutní, přemýšlejí, kouří nebo jedí, smějí se, dovádějí a narovnávají si vlasy. Jsou přirozené.

„Stisknutí tlačítka není fotografie.“ Na památku Petera Lindbergha

Vynalezl supermodelky 90. let, přepracoval ikonický kalendář Pirelli a nafotil skvělé obálky pro Vogue. Jeho díla jsou uchovávána ve sbírkách Pompidou Center v Paříži, Victoria and Albert Museum v Londýně a New York Metropolitan. Vzpomeňme Petera Lindbergha, fotografa, který v době Photoshopu a filtrů hlásal přirozenost a dokázal, že i módní fotografie může být uměním.

Foto: Gisela Schober/Getty Images

Kde je ten luxus?

„Nelíbí se mi obraz ženy, který vysíláte. Jsou oblečeni jako deváťáci, nalíčeni tolik, že není jasné, jak jsou staří. Stejně jako výkladní skříně jejich bohatých manželů a stejně,“ řekl téměř od prahu mladý německý fotograf. Legendární redakční ředitel Condé Nast Alexander Lieberman nad těmito slovy překvapeně zvedl obočí. Byl samozřejmě varován, že ten chlap má svou vlastní vizi (ne nadarmo se ho rozhodli povolat do Ameriky z francouzského Vogue), ale mít takovou drzost. Po přemýšlení Lieberman náhle přikývl: „Dobře, Petere, ukaž mi moderní ženu, jak ji vidíš.“

Foto: Giorgio Perottino/Getty Images

Brzy ležela na Liebermanově stole černobílá fotografie skupiny mladých aspirujících modelek. Široce se usmívali a pózovali na opuštěné pláži pouze v bílých pánských košilích – přes nahá těla. Neslýchané: téměř žádná retuš, make-up na holkách je jen řasenka a třpytky a rám byl vybrán, jako by byl focený úplnou náhodou. Dobře, ještě to můžeš přežít. Ale kde je Versace, Armani, Chanel, kde je luxus? Inzerenti budou zjevně nešťastní, usoudil Lieberman. Ale pro každý případ jsem vzal fotografie tehdejší šéfredaktorce Vogue Grace Mirabelle. Souhlasila s ním, ale složku naštěstí nevyhodila do odpadkového koše, ale odložila ji do jedné ze šuplíků stolu. A o pár dní později v její kanceláři seděla úplně jiná žena: Anna Wintour.

Mladý Wintour, který se později stal stálým redaktorem „módní bible“ (a zůstal jím 31 let) a prototyp Mirandy z „Ďábel nosí Pradu“, právě dostal nový úkol a měl velké starosti. Při třídění věcí, které po sobě zanechala její předchůdkyně, Wintour narazila na Lindberghovo natáčení, které ji ohromilo. Potřebovala hlasitý start a Anna se rozhodla vzít německého fotografa do oběhu a svěřit mu jako šéfredaktorce obálku svého prvního čísla – listopadového vydání Vogue z roku 1988. Rozesmátá izraelská modelka Mikaela Bercu se šokem hnědých vlasů v topu Christian Lacroix a džínách, mhouřící oči, nekouká ani na diváka, ale kamsi do strany.

Už tehdy začali o Lindberghových fotografiích říkat, že nejsou jen a ne tolik o módě, ale o člověku – jeho charakteru a emocích, silných a slabých stránkách. To vše ostře vyniklo na pozadí nablýskaných záběrů modelek oděných v drahých šatech, které vyzývavě hledí do kamery. Efekt byl umocněn obálkou britského Vogue z roku 1990, která se stala legendární v historii fotografie – portrétem dívek, které byly později nazývány prvními supermodelkami: Linda Evangelista, Naomi Campbell, Cindy Crawford, Tatyana Patitz a Christy Turlington. Poté, co George Michael viděl tento záběr, pozval všech pět, aby se objevili ve svém videu Freedom! ’90.

Brilantnost a chudoba

Foto: TASS/AP/Martin Meissner

Touha po přirozenosti a jednoduchosti, kterou se Lindbergh snažil vnést do lesklé fotografie, sahá až do jeho dětství a mládí. „Nás pět bydlelo ve třech pokojích. Neměli jsme nic, takže jsme neměli co ztratit,“ vzpomínal fotograf. Narodil se v malém městě v západním Polsku v roce 1944 jako nejmladší ze tří dětí v chudé rodině. Když bylo dítěti pár měsíců, museli se Lindberghovi přestěhovat do severního Německa. Ve 14 letech Peter opustil školu a začal pracovat v místním obchodním domě jako aranžér oken.

V 18 letech, aby se vyhnul odvodu, se přestěhoval do Švýcarska, poté se začal zajímat o svět umění a vstoupil na berlínskou Akademii výtvarných umění. „Byl jsem jako suchý ručník, který absorboval všechno,“ řekl později. Mladý muž blouznil o Van Goghovi – snil o tom, že se stane „druhým Vincentem“, a tak se stejně jako jeho idol vydal do Arles, kde maloval a prodával svá díla na místních trzích. Brzy však opustil kariéru umělce a vrátil se do Berlína, aby se věnoval fotografování: dostal svůj první fotoaparát a Lindbergh zdokonalil své dovednosti fotografováním svých malých synovců. V roce 1973 otevřel svůj ateliér v Düsseldorfu. Zakázku na svou první reklamní kampaň dostal od VW Golf a v roce 1978 už dělal módní focení pro časopis Stern. A jdeme pryč.

Kalendář Pirelli

Foto: TASS/Artem Geodakyan

Lindbergh je jediným fotografem, kterému se třikrát věřilo, že nafotil slavný kalendář Pirelli: ten samý, který se ze sbírky plakátů pro řidiče kamionů proměnil v kultovní fotoalbum, kterému jsou věnovány celé výstavy v muzeích. V roce 1996 bylo pro svůj první kalendář vybráno vyschlé slané jezero El Mirage v Kalifornii: jeho odlehlost a drsnost přírody dokonale zdůrazňovaly výrazovou krásu Nastassji Kinski, Taťány Patitz, Carrie Otis, Evy Herzigové a dalších fotografových múz. . Poprvé ve své historii od roku 1964 byl kalendář kompletně černobílý. Čisté linie a kontrast dynamických a výrazných linií potěšily kritiky.

V roce 2002 se v Hollywoodu Petera Lindbergha objevily slavné herečky, což byl pro Pirelli opět zlomový okamžik, který byl stále spojován s veselými záběry spoře oděných modelek. Nicole Kidman, Kate Winslet, Uma Thurman, Penelope Cruz, Julianne Moore byly na stránkách čísla 2017 – s okouzlujícími vráskami a pihami, bez náznaku retuše. Jednou z hrdinek tohoto kalendáře se nečekaně stala učitelka MGIMO Anastasia Ignatova, jejíž tajemný vzhled spolu s hollywoodskými celebritami první velikosti byl dlouho diskutován na ruských sociálních sítích a v tisku.

Uzavřete kruh

Foto: Frazer Harrison/Getty Images

V éře #MeToo, kdy jsou obvinění z obtěžování slyšet jedno za druhým, si Lindbergh dokázal udržet bezvadnou pověst. Nenajdete o něm jediné špatné slovo – všichni o něm mluví jako o úžasně slušném a sympatickém člověku. V přesvědčení, že dobrý portrét můžete udělat, jen když toho člověka dobře znáte, pracoval 10–12 let především se svým blízkým okolím, které zahrnovalo asi deset modelek. Vždy se mohli spolehnout na jeho pomoc a podporu i mimo natáčení – Lindbergh jim často dával smlouvy a dobrovolně se přihlásil ke slovu, kdyby byl požádán.

V roce 2017 na památku svého blízkého přítele Franca Sozzaniho, slavného šéfredaktora italského Vogue, zveřejnil krátké video, ve kterém pozval nejlepší modelky naší doby, aby se na něm podílely: Irina Shayk, Milla Jovovich, Amber Valletta, Saša Pivovarová, Adriana Lima – všichni reagovali na výzvu, koho pozval.

Lindbergh, ředitel

Kromě fotografie Lindbergh sám natáčel filmy: hrané i krátké. Jedním z nejznámějších je Models: The Film, vytvořený v roce 1991 a věnovaný Lindě, Christy, Naomi a Stephanie na vrcholu slávy v 90. letech. Mezi jeho další díla patří Inner Voices, který získal cenu za nejlepší dokument na Mezinárodním filmovém festivalu v Torontu 2000, a Everywhere at Once, který soutěžil na filmovém festivalu v Cannes 2007.

Ruská díla

Lindberghovo první natáčení pro ruský Vogue vyšlo v roce 1998. Zdálo by se, že uplynulo více než 20 let, text je beznadějně zastaralý – popisky k fotografiím působí trochu archaicky, ale modelky Natalya Semanova a Carmen Kass vypadají v Peterově objektivu i nyní módně.

V roce 2015 vytvořil obálku Esquire s Natalií Vodianovou: model pózoval v jednoduché bílé košili na černém pozadí. Lindbergh také nafotil kampaň jaro-léto 2018 pro TSUM, jejíž hrdiny byli zákazníci obchodního domu, nikoli modelky. Lindbergh osobně vybral z mnoha uchazečů sedm dívek a dva chlapce, kteří nikdy nehráli v reklamách.

Retuš je otrava

V dospělosti Lindbergh ještě více preferoval přirozené světlo, snažil se zachytit aktuální okamžik a zároveň zůstat nadčasový. Svou vášeň pro černobílou fotografii vysvětloval tím, že pro něj byly tyto dvě barvy vždy spojovány se zobrazením skutečné pravdy. Jednak proto, že si je divák spojuje s dokumentárními filmy, jednak proto, že pomáhají zřetelněji ukázat světlé i temné stránky postavy vtisknuté do tváře a odrážející se v póze modelky.

Preferoval také film. „Dnes se stalo normou, že fotografové jsou lidé, kteří pouze stisknou tlačítko. Tohle je začátek konce. Za deset let v oboru nezbudou žádní fotografové,“ zlobil se kdysi Lindbergh na otázku, proč nevítal „digitál“. I jeho pracovní uniforma zůstala v průběhu let nezměněna: brýle, obnošené džíny a čepice s nápisem Peter.

Moc krásy kolem sebe nevidím. Vidím spoustu falešných věcí.
Peter Lindbergh
fotograf

Lindbergha však nelze nazvat bronzovým retrográdem: když to situace vyžadovala, nevyhýbal se novým technologiím. Pro nedávnou obálku zářijového vydání britského Vogue, jehož se vévodkyně ze Sussexu stala hostující redaktorkou, bylo tedy nutné nafotit portréty 15 žen, které mění svět – od herečky Jane Fondové po aktivistku školaček Gretu Thunbergovou. Novozélandská premiérka Jacinda Ardern se kvůli své zaneprázdněnosti musela nechat vyfotografovat přes video odkaz – poprvé v historii časopisu.

Fotograf vyhlásil skutečnou křížovou výpravu proti dominanci retuše s tím, že je to „prostě otrava“ a lze ji odpustit pouze v reklamě na krém proti stárnutí, a ani to není pravda. Zlomyslně kritizoval fotografie upravené pomocí photoshopu a často říkal: „Všechny známky věku a zkušeností byly z tváří těchto mužů a žen vymazány. Pevně ​​věřím, že skutečná krása přichází pouze tehdy, když přijmete sami sebe a pochopíte, kdo skutečně jste.“

Více o fotografovi se můžete dozvědět z nového filmu „Peter Lindbergh. Women’s Stories“, jehož ruská premiéra se koná v rámci festivalu uměleckých filmů The Art Newspaper Russia.
11. září v 19:15 v kině Pionýr
14. září v 19:00 v Multimedia Art Museum

Titulní fotka: Sebastien Micke/Paris Match přes Getty Images

Hvězdné zprávy, recepty od šéfkuchařů hlavního města a nejnovější trendy – na „Zen“